Krize ve zdravotnictví

Vážené dámy, vážení pánové.

Na jednání Poslanecké sněmovny byl na návrh Občanské demokratické strany urgentně zařazen nový bod jednání, který se věnuje kritickému stavu zdravotnictví v České republice.

Je zcela nepochybné, že odpovědnost za dostupnost a kvalitu zdravotní péče nese vláda. Je zřejmé, že tato a předchozí vláda neprovedla potřebné kroky v postupu reformy zdravotnictví, a tím způsobily řadu problémů. Je skutečností, že předchozí a tato vláda provedla a chystá se provést řadu kroků, které krizi ve zdravotnictví prohloubily. Je faktem, že ve zdravotnictví krize je, a stejným faktem je, že příští rok může být kritický stejně nebo i více, než rok tento.

Dovolte mi citovat:

Výše uvedená citace není citací opozičního politika, ale citací nového korunního prince ČSSD Bohuslava Sobotky, a to citací starou pouhých čtrnáct dnů.

Česká republika nastoupila po listopadu 1989 cestu demokratického rozvoje společnosti. Součástí této cesty byla jako jeden z hlavních úkolů reforma zdravotnictví. Cílem této reformy bylo a stále zůstává převést bývalé socialistické zdravotnictví, charakteristické omezenou kvalitou a dostupností, absencí konkurence a motivací, plné korupce a byrokracie, na moderní evropské zdravotnictví, založené na kvalitě a dostupnosti, konkurenci a solidaritě.

V roce 1991 byly přijaty první zákony zahajující reformu zdravotnictví. Vzniklo zdravotní pojištění, zdravotní pojišťovna, bývalé OÚNZy se začaly měnit na soustavu lůžkových a ambulantních zařízení, započala masivní privatizace především ambulantní zdravotní péče.

Financování zdravotnictví se již v roce 1992 oddělilo od státního rozpočtu, prostředky v režimu platby za výkon následovaly poskytnuté služby. Byla zahájena etapa extenzivního rozvoje zdravotnictví. V této etapě byla velmi rychle vyplněna propast mezi socialistickým zdravotnictví ČSSR a zdravotnictvím evropských demokracií.

Ve zdravotnických zařízeních se záhy objevily moderní diagnostické i terapeutické přístroje, v lékárnách nejnovější a nejúčinnější léky. Naši lékaři a další zdravotníci se začali vzdělávat a osvojovat si ty nejnovější poznatky, vyjeli do zahraničí sbírat zkušenosti. Skokem se během několika málo let výrazně zlepšila dostupnost i kvalita zdravotní péče. Zcela přirozeně se ovšem také skokem zvýšily náklady na zdravotní péči.

Nic netrvá věčně a tak ani fáze extenzivního rozvoje nemohla trvat věčně. Zhruba v letech 1996 až 1997 již požadavky extenzivního rozvoje přesáhly možnosti finančních zdrojů. Přišla zcela logicky druhá fáze reformy, tedy čas pro intenzifikaci v systému. Bylo třeba zavést motivační prvky, které by vedly k regulaci nárůstu spotřeby, zpětné vazby, které by zapojily každého z účastníků v systému do rozhodování a odpovědnosti za ně. Bylo třeba zavést kromě parametru kvantity také parametr kvality.

Na jaře roku 1997 vstoupil v platnost takzvaný "Nový seznam výkonů", který jasně ukázal, že na stávající objem péče nemá veřejné zdravotní pojištění při korektních úhradách dostatek prostředků.

Pod tlakem tohoto poznání přešly nemocnice po dohodě s pojišťovnami od 1.7.1997 z výkonového systému na paušály. Tento obecně nevyhovující způsob úhrady byl deklarován jako dočasné řešení, s vědomím toho, že zcela jistě povede k omezení rozsahu poskytované péče, tedy k omezení dostupnosti a kvality. Neblahá zkušenost českého národa s dočasným pobytem vojsk se však opakuje i v případě tohoto dočasného zavedení paušálních plateb, a tak je používáme dodnes…Snad mohu na okraj poznamenat, že několika nemocnicím, například FN Motol, se po velkém snažení podařilo vrátit se zpět k výkonovému systému a všichni ostatní jim toto vítězství závidí.

Na podzim roku 1997 předložila vláda do Parlamentu návrhy dvou klíčových zákonů - o zdravotní péči a o zdravotním pojištění. Tyto moderní normy řešily řadu problémů zdravotnictví v roce 1997 a byly logickým pokračováním v nastoupené reformě zdravotnictví, byly legislativou fáze extenzivního rozvoje.
Jak všichni víme, vláda však na sklonku roku 1997 díky neuspokojeným ambicím několika dnes již téměř zapomenutých jedinců padla. Úřadnická vláda Tošovského s tehdy úřednickou ministryní, dnes lidoveckou senátorkou Zuzanou Roithovou nedokázala předložené reformní návrhy zákonů obhájit a sněmovna ani neměla dost ochoty je před mimořádnými volbami projednávat. Tyto poslední reformní zákony českého zdravotnictví tak pouze díky Internetu naleznete jako smutné pomníčky pod číslem tisku 333 a 334 z druhého volebního období sněmovny.

Po předčasných volbách nastupuje vláda sociální demokracie a s jejím nástupem se reforma zdravotnictví v Čechách zastavuje.

Ministru Davidovi, který se obklopil nedobrými spolupracovníky, se podařilo pouze surově destruovat výsledky několikaleté práce a rozprášit odborné týmy na ministerstvu.

Nástupcem ministra Davida nebyl nikdo jiný než současný předseda vlády Vladimír Špidla. Ministru Špidlovi se za několik měsíců jeho ministrování nepodařilo nic jiného, než svolat jednu podvečerní poradu zainteresovaných politiků a odborníků, na které každý ze zúčastněných dostal tři minuty na formulaci svého názoru. Ministr zdravotnictví Špidla dokonale využil Cimrmanovy kompoziční frustrační metody, ve které se prvek očekávání střídá s prvkem zklamání. Po pamětihodné poradě se již nestalo nic a Špidlu vystřídal profesor Fišer.

Pan profesor Fišer zaťal do zdravotního systému sekeru tak hluboko, že rána krvácí dodnes. V duchu předvolebních slibů nařídil zdravotnickým zařízení zvýšení platů, které přesáhlo jejich reálné možnosti. V duchu stejných slibů potom vláda uložila pojišťovnám vydávat do nemocnic více prostředků, než bylo možné. Výdaje pojišťoven tak přesáhly jejich příjmy, stejně jako výdaje zdravotnických zařízení přesáhly příjmy zdravotnických zařízení. Systém se vydal přímou cestou k bankrotu.

Svoji roli sehrál i zákoník práce, který zkomplikoval situaci a dále zvýšil náklady spojené s běžným provozem zdravotnického zařízení. Před dopadem zákoníku práce do zdravotnictví jsme varovali jasně a srozumitelně, lež jak je vidět marně.

Ze všech stran se ozývala varování - zdravotnictví nemůže takové nastavení vstupů a výstupů dlouho vydržet. Bude se prohlubovat zadlužení zdravotnických zařízení a prodlužovat lhůta splatnosti plateb zdravotních pojišťoven. Vláda na tato varování neslyšela, a tak se skutečně varování naplnila.

V posledním roce dostalo zdravotnictví od vlády několik dalších těžkých ran. Vládní koalice prosadila nesmyslnou, nepřipravenou reformu veřejné správy a v jejím rámci předala nově vzniklým krajům proti jejich vůli předlužené okresní nemocnice. Opět zazněla jasná a srozumitelná varování, dokonce i z tohoto místa a z těchto úst - kraje se s dluhy státu nemohou vypořádat a nemocnice se dostanou do vážných problémů. Vláda opět na varování nereagovala a tak se opět varování naplnila - kraje se skutečně s dluhy státu nevypořádaly a nemocnice skutečně mají vážné problémy.

Shodou okolností ve stejné době se již projevuje prodlužování lhůt splatnosti plateb zdravotních pojišťoven. Lhůty se postupně prodlužovaly tak, jak byly pojišťovny nuceny vydávat více, než přijímají. Právě v září 2003 překročilo zpoždění plateb jeden měsíc, tedy v podstatě vypadla jedna měsíční platba. V některých případech již měly nemocnice problémy nejen se splácením svých závazků, ale i s výplatou mezd.

Stávající situace radikalizuje jak zaměstnance a manažery nemocnice, tak privátní sféru. Radikalizují se i zřizovatelé, obce a kraje. Situace začíná vřít, objevují se první stávky a hrozba bankrotů. Takový stav má přímý dopad na občany. Nejistota a hrozba omezené dostupnosti zdravotní péče je závažnou poruchou systému a nemůže zůstat neřešena.

Avšak není všem dnům konec. Vláda nejen že situaci nezlepšuje, ale brousí další sekery k dalším ranám. Zdravotnickému rozpočtu pustí žilou platby DPH i platby daně z příjmu. Otevřenou ránu způsobí zavedení šestnácti platových tříd a zvýšení platů v souvislosti s ním. Privátním zařízením přibudou náklady s přechodem na podvojné účetnictví, možná i registrační pokladny.

Kdybych chtěl být na závěr svého vystoupení dramatický, řekl bych, že ve zdravotnictví teče krev. Systém krvácí z mnoha otevřených ran. Rány se nehojí, nikdo se o jejich zhojení nepokouší. Vláda namísto hojivých obkladů do ran téměř zlomyslně sype sůl. Občané české republiky jsou zneklidněni. Ještě nikdy nebyla hrozba ztráty dostupné zdravotní péče tak blízko.

Ministryně zdravotnictví je v izolaci. Odvracejí se od ní lékaři, nemocnice i pacienti. Nemá podporu ani ve vládě, ani ve své vlastní straně.

Situace je tedy velmi vážná a vyžaduje okamžité řešení.

Je naší povinností ptát se vlády na skutečný rozsah problémů a na způsoby jejich řešení. Je naší povinností vyžadovat řešení ihned, bez dalších odkladů a kličkování.