100 let od narození Václava Morávka

Zdravice prezidenta republiky, kterou přednesl ředitel politického odboru pan Ing. Ladislav Mravec:

Český národ nikdy nebyl typickým národem bojovníků a válečníků. Své místo v Evropě si vybojoval mnohem více svým umem, vynalézavostí, vtipem a houževnatostí. Snad proto se zdá, že v českých dějinách je málo hrdinů. Není tomu tak. Opravdoví hrdinové v naší zemi žili, jen na ně někdy zapomínáme, protože tradice uctívání hrdinů se u nás nikdy moc nepěstovala.

Václav Morávek, jehož pamětní desku dnes v Kolíně odhalujete, skutečným hrdinou byl. A to hrdinou skoro románovým. Bojoval proti nacistické okupaci způsobem, který se zdá být pro běžného člověka s jeho běžným strachem a pudem sebezáchovy skoro neuvěřitelným. Jako člen slavné odbojové skupiny Tři králové nejen dodával spojencům nesmírně cenné informace o nacistické ozbrojené moci, ale bojoval i sám se zbraní v ruce, dokázal mnohokrát uniknout z obklíčení mnohonásobnou přesilou, legendou se stalo, že si nechal od šéfa gestapa, který se po něm pídil celé měsíce, připálit cigaretu a pak mu psal posměšné vzkazy. Svou neuvěřitelnou odvahou se podobal spíš vymyšlené filmové postavě než historicky reálné osobnosti. A právě touto odvahou přiváděl nacisty k zuřivosti a neustále jim dával připomenout, že naše země nikdy nebude jejich, nikdy nebude porobena a poslušna cizí moci.

Desku dnes odhalujete na budově školy. Je to moc hezké gesto. Naše mladá generace by měla vědět, že hrdinové nejsou jen ti vymyšlení, ale že skutečně žili a že jim vděčíme za svou svobodu. Václav Morávek byl skutečný muž, boj za svou vlast považoval za samozřejmost. Svobodu svého národa považoval za hodnotu nejvyšší a pochopil, že je třeba pro ni přinášet oběti. I my bychom měli vědět, že svoboda nikdy nebyla a nikdy nebude samozřejmostí. V každé epoše se najde dost takových, kteří ze zlé vůle nebo prostě z vlastní naivity a touhy vnucovat své dobro jiným budou znamenat ohrožení svobody těch druhých. Važme si své svobody a buďme pozorní, abychom uměli odhalit nebezpečí, která jí hrozí. A to nikoli jen nebezpečí ve starých podobách, ale i těch nových, třeba dodnes nepoznaných.

Morávek má co říci i dnes. Říká nám, že i dnes je třeba dostát svým slovům a mít naději a víru. I dnes je třeba nezabřednout do každodennosti a stále si uvědomovat, co tuto každodennost svým významem přesahuje. I dnes je třeba se stavět proti formám plíživé nesvobody. I dnes jsou lidská důstojnost, čest a statečnost vlastnostmi, které do našeho světa patří.

Václav Morávek byl voják a byl na to hrdý. Naše nově se formující profesionální armáda by neměla být složena jen z lidí, kteří prostě chodí do práce jako každý jiný. Voják musí být vždy připraven pro své spoluobčany přinést i oběť nejvyšší, musí vědět, proč a pro koho vynakládá své úsilí při přípravě a výcviku.

Rád bych také alespoň tímto způsobem poděkoval Společnosti Václava Morávka, v čele s předsedou Pavlem Pobříslem, která se zasloužila nejen o tuto pamětní desku, ale především o neustálou péči o jméno Václava Morávka v českém povědomí.

Ať tato pamětní deska připomíná hrdinství a obětavost Václava Morávka, ať připomíná oběti, které v boji proti nacismu přinesl náš národ, ať připomíná cenu svobody i do dalších časů.