K údajnému oddlužování krajských nemocnic

V pondělí 21. července 2003 rozhodla vláda ČR o návrhu ministryně zdravotnictví na odkoupení závazků nemocnic a zdravotních pojišťoven Českou konsolidační agenturou. Tato událost je prezentována vládní stranou jako vstřícný krok, kterým chce stát pomoci krajům. Údajná pomoc je navíc podmíněna dalšími okolnostmi.

Prvním problémem je samotný vznik dluhů okresních nemocnic. Vysoké dluhy vznikly v krátké době před předáním nemocnic krajům.

Určitý podíl na zadlužení nemocnic bylo rozhodnutí vlády o plošném navýšení platů v nemocnicích. Toto navýšení nebylo pokryto odpovídajícím navýšením příjmů nemocnic. Řada ředitelů nemocnic na problém upozornila v dostatečném časovém předstihu. Vláda ČSSD však tato varování ignorovala a upřednostnila splnění svých předvolebních slibů - tím nemocnice potopila a poškodila i jejich zaměstnance. Potvrzení uváděných argumentů lze nalézt dostatečně zřetelně v každé jednotlivé nemocnici.

Podstatný podíl viny na zadlužení okresních nemocnic před jejich předáním krajům nese opět stát a jeho úředníci, bývalí přednostové okresních úřadů. S vědomím chystaného převodu na kraje rezignovali odpovědní úředníci státu na řízení nemocnic. Nezodpovědní manažeři potom v některých případech spekulovali na přechod zřizovacích práv a nemocnice zadlužili. Dokladem toho může být graf prezentovaný ministryní zdravotnictví - tento graf porovnává dynamiku zadlužení jednotlivých typů nemocnic a dokládá, že ač ve stejném prostředí, hospodařily okresní nemocnice významně hůř než nemocnice ostatní.

Oddlužování je principiálně kritickým postupem, který vede přímou cestou ke ztrátě motivace k hospodaření. Nemocnice, která špatně hospodařila a propadla se do dluhů, bude nyní oddlužena - tedy dostane (opět, pokolikáté již…) další peníze navíc. Naproti tomu nemocnice, která pečlivě hospodařila, nezvyšovala mzdy nad své možnosti, nenakupovala a neinvestovala, udržela vyrovnané hospodaření, a nyní nedostane nic. Principiálně je tedy oddlužování špatné a nelze jej podpořit.

Do odlišného světla staví problém celkově velmi nepodařená reforma veřejné správy. V jejím rámci, nepřipraveně a nepromyšleně, převedla sociálně-demokratická vláda podstatnou část státních nemocnic na nestátní subjekty - kraje.

Vláda převod nemocnic nepřipravila a jeho vlastní provedení nezvládla. Jedním z mnoha, a možná nejzávažnějším dokladem této nepřipravenosti je fakt, že až do dnešního dne nemají bývalé okresní nemocnice registraci nestátního zdravotnického zařízení, která by je opravňovala k poskytování zdravotní péče. Nemocnice, zřizované kraji, tedy poskytují zdravotní péči, ačkoli k tomu nejsou podle zákona oprávněny. Ministryně zdravotnictví i vláda o této skutečnosti ví a problém neřeší.
Vraťme se však k problematice dluhů. Vláda navrhla a prosadila v Parlamentu zákon, podle kterého se na kraje převádí okresní nemocnice a s nimi i jejich dluhy. Kromě toho zákon blokoval krajům možnost zacházet volně s majetkem nemocnic a vymiňoval si souhlas ministerstva zdravotnictví při případném zcizení majetku po dobu deseti let. Vláda tak jedním zákonem 1) přesunula problém nevyhovující struktury lůžkové péče a nutnost její restrukturalizace na kraje, 2) přesunula na kraje vysoké dluhy, které vznikly pod její správou a 3) současně zablokovala krajům zacházení s jejich majetkem.
Blokaci zacházení s majetkem již zrušil svým rozhodnutím Ústavní soud. Vyjádřil se také k převodu dluhů na kraje - posoudil tento převod jako nesprávný. V kompetenci Ústavního soudu však již není dluhy vypořádat - tady se musí ke své odpovědnosti přihlásit vláda.

Vláda se však ke své odpovědnosti opět nestaví čelem. Ministryně zdravotnictví navrhuje přihlásit se pouze k polovině svých dluhů. Jako důvod jsem zatím slyšel dva argumenty .- oba nepřijatelné.
První z nich - za dluhy nemohou pouze okresní úřady, ale také ředitelé nemocnic. A tak se o dluh podělíme půl na půl. Vláda se tu pokouší předstírat, že přednosta okresního úřadu byl podřízen vládě a ta je odpovědna za jeho chyby, ale ředitel nemocnice již ne, protože ten v nemocnici zůstal i po jejím převodu na kraj. Hluboký omyl - ředitel nemocnice byl stejně státním zaměstnancem a stejně řízen vládou jako přednosta okresního úřadu. Oba nesou za celý dluh svou odpovědnost. Dluh je státu a nelze jej rozdělit.

Druhý argument je ještě úsměvnější. Je jím smutná prázdnota ve státní pokladně. Je to argument vážný, smutný, ale nepoužitelný. Není možné říkat my za dluh nemůžeme, po opačném rozhodnutí soudu přiznat, že za něj můžeme, ale protože jsme na tom právě špatně, hlásíme se jen k polovině dluhu! Správné je - hlásíme se k celému svému dluhu, dnes nemáme více než na polovinu a zbytek doplatíme (s příslušenstvím), jakmile na to budeme mít.

Poslední zamyšlení chci věnovat transparentnosti. V zacházení s nemalými státními penězi jsou vlastně jen dvě možnosti. Buď přijmeme předem jasná pravidla, podle kterých budou peníze rozděleny, tak aby si po jejich přečtení každý dokázal spočítat kolik dostane a kolik ne, nebo vytváříme korupční prostředí. Výroky paní ministryně o tom, že bude ke každé nemocnici přistupovat individuálně, že se stát ke své odpovědnosti přihlásí jen tehdy, pokud nemocnice nezmění svou právní formu, nebo podle toho, jak bude realizovat retśtrukturalizaci lůžkového fondu či nezvyšovat nadtarifní složky platu. Pokud má laskavý čtenář pocit, že tomu nerozumí, je na tom stejně, jako já. Jediné,m co lze z doposud dostupných pravidel pochopit je: každá nemocnice dostane tolik, kolik určí paní ministryně! A to je, samozřejmě pouze pro paní ministryni, velmi zajímavý závěr.

Reagujte:

Prosím, vyplňte takto * označená pole. Děkuji

Rozsáhlejší texty zasílejte prosím na e-mail cabrnoch@psp.cz