Zamyšlení před koncem roku

Konec roku je tradičně časem bilancování, časem zamyšlení nad tím, co se vlastně podařilo a co nepodařilo v uplynulém roce. Byl jsem v této souvislosti požádán Zdravotnickými novinami o hodnocení činnosti Ministerstva zdravotnictví po půlroce.

Navržené téma k zamyšlení je mimochodem zcela typické pro směr, kterým se nás snaží již pátý rok směřovat socialistická vláda. Společnost, kterou socialisté vytvářejí, je společností nekompetentních a nesamostatných lidí, kteří si o svých věcech nedovedou rozhodovat sami. V takové společnosti za občana rozhoduje vláda, která mu nenápadně ukrajuje z jeho svobody a přidává jeho závislosti na státu. V takové společnosti skutečně může být tématem k zamyšlení na konci roku hodnocení práce Ministerstva zdravotnictví.

V takové společnosti však žít nechci a proto navrhované téma přijímám jen nerad. Chci žít ve společnosti samostatných lidí, kteří si dovedou a chtějí o svém životě rozhodovat sami. Chci žít ve společnosti lidí, kteří jsou si rovni ne svými nároky, ale svými šancemi, kteří jsou si rovni před zákonem. V takové společnosti není a dokonce nesmí být otázkou bilance především práce vládního úřadu. V takové společnosti se musíme zamyslet především každý sám nad sebou, nad tím, co jsem chtěl dokázat a co jsem dokázal, co se mi podařilo a co ne, kde jsem udělal chybu a co musím v příštím roce dělat lépe.
Role každý den o něco málo méně svobodných občanů, role prosebníků, kteří jsou den ode dne stále více závislí na tom, co jim dobrotivý stát poskytne, role plátců daní, kteří, aby mohl stát uspokojovat potřeby nejrůznějších zájmových skupin, musí den ode dne státu stále více odevzdávat na daních přímo i nepřímo (a podílet se na rostoucím státním zadlužení), role těch, kteří nejsou dost chytří a schopní rozhodovat o svém životě (a zdraví), taková role občana přímo čiší z výstupů práce Ministerstva zdravotnictví zvláště v druhé polovině roku 2002.

Jako hlavní úkol Ministerstva zdravotnictví vidím přípravu potřebné legislativy. To je úkol, který nikdo jiný nemůže převzít. Zákonodárnou iniciativu sice mají jednotliví poslanci, kraje a senát, ale žádný z těchto subjektů nedisponuje zázemím, jak odborným tak právnickým, k řádné přípravě komplexní a funkční soustavy zákonů. V této úloze ministerstvo zdravotnictví od roku 1998 zásadně selhává. Důvody jsou podle mne následující:

1) Za celou dobu vlády sociální demokracie nebyla veřejnosti předložena přijatelná koncepce dalšího vývoje zdravotnické legislativy. Bez této jasné koncepce je nemyslitelné získat podporu veřejnosti a tedy i zákonodárných sborů k prosazování jednotlivých kroků. Proklamace typu „chceme zdraví pro všechny“ či „za nižší úmrtnost“ koncepci rozvoje legislativy nahradit prostě a jednoduše nemohou, byť jsou ve své podstatě v pořádku (to chceme všichni).

2) Ani jednomu ze čtyř dosavadních socialistických ministrů zdravotnictví se nepodařilo sestavit kompetentní tým odborníků, který by byl schopen a ochoten pracovat na potřebné legislativě. Není to proto, že bychom odborníky neměli, dokonce mnozí z nich na ministerstvu pracují. Chybí však jasné zadání a potřebné kompetence. Na ministerstvu se pracuje každý den na něčem jiném a prakticky nikdo z úředníků neví, kam práce směřuje.

3) Navrhované zákony nejsou předkládány na základě široké diskuse, kterou s oblibou právě pan Špidla, jeden z řady neúspěšných ministrů zdravotnictví sociální demokracie, velmi často deklaruje. Návrhům, předkládaným Parlamentu, předchází i několik desítek pracovních verzí, které se od vlastního návrhu podstatně liší. Veřejnosti ani zákonodárcům není známo, z jakého důvodu došlo ke změnám mezi jednotlivými verzemi. Návrhy nevychází z všeobecně přijímaných výsledků odborné diskuse. Předložení zákona často nepředchází řádné a dostatečně dlouhé připomínkové řízení. Jednotlivé organizace obdrží návrh zákona v jeho poslední verzi pouze formálně na několik málo dnů těsně před jeho předložením vládě. Není divu, že zkušení odborníci již ví, že předkládat připomínky ministerstvu v této chvíli je v podstatě zbytečná práce, a proto svůj nesouhlas prezentují až na parlamentní půdě. Následuje samozřejmě klasicky velmi dlouhé projednávání návrhu zákona v Parlamentu, stovky pozměňovacích návrhů a mnohdy smutný výsledek.

4) Návrhy zákonů, vycházející z Ministerstva zdravotnictví, nerespektují zásady toho, čemu jsme zvyklí říkat vláda zákona. V demokratické společnosti je plným právem požadováno, aby podstatné záležitosti a především povinnosti ukládané občanům i organizacím, byly upraveny zákonem. Po přečtení zákona musí být každému jasné, co je jeho povinností a na co má právo. Návrhy zákonů Špidlovy vlády však příliš často obsahují pouze definice pojmů, proklamace a hlavně mnohá zmocnění vládě a ministrům k vydávání vyhlášek a nařízení. O podstatných věcech a povinnostech potom rozhoduje vláda a její členové bez „zbytečně komplikujících a zdržujících“ procesů v Parlamentu. Výsledkem je, že zákon vlastně nikomu neříká, jaké jsou jeho povinnosti a práva. V praxi je třeba neustále shánět nové a nové verze vyhlášek a nařízení, kterými vláda a ministr bez jakékoli další kontroly Parlamentem vládne resortu namísto zákona.

5) Korporativismus je typický pro vládu levice, a ve zdravotnictví se projevuje téměř v krystalické formě. Jednotlivé vlivové skupiny jsou jasně ohraničeny, většinou dobře zorganizovány, mají jasně definované zájmy (často protichůdné) a mají velké zkušenosti v jejich prosazování. Ministr jedná s jednotlivými skupinami a snaží se více nebo méně vyhovět jejich požadavkům a prosadit jejich zájmy (často na úkor zájmů jiné skupiny). Dobrým příkladem je odborové hnutí lékařů, které nejen že ovládá lékařskou komoru s povinným členstvím, ale nijak se netají ani svým vlivem na ministra zdravotnictví – jedním z výsledků tohoto vlivu je stávající zákoník práce a logické problémy, které jeho aplikace v praxi vyvolává a ze kterých právě lékařské odbory těží. Ministr zdravotnictví bohužel žádným způsobem nepracuje se zájmy celku, zájmy společnosti, tedy se zájmy pacientů a občanů. Důkazů k tomuto tvrzení je mnoho, přesahují však rámec tohoto textu.

Nebyla by to dobrá novoroční úvaha, kdyby neobsahovala pozitivní návod na řešení. Potřebné řešení, tedy ukončení socialistického směřování našeho zdravotnictví, mohou přinést až další volby. Přesto nemáme, my politici, žádné právo promarnit těch zbývajících několik let nebo měsíců. Naši občané potřebují kvalitní zdravotnické služby, a k tomu jsou opravdu potřeba mnohé legislativní změny.

Navrhuji proto, aby byla v krátké době předložena veřejnosti jasná koncepce toho, co chce sociální demokracie ve zdravotnické legislativě ve zbývající době své vlády prosadit (sněmovna již o koncepci zdravotnictví s termínem předložení 15. února 2003 vládu požádala). Nad koncepcí se bezpochyby rozproudí odborná diskuse, a pokud ji bude vláda sledovat, může předvídat, které návrhy mají a které nemají podporu. Navrhované zákony je nezbytné v konečné verzi předkládat k připomínkovému řízení dostatečně předem a veřejně publikovat výsledky vypořádání tohoto připomínkového řízení. Všechny principy nově navrhovaných právních předpisů je třeba srozumitelně odůvodnit. Jsem přesvědčen, že takovým postupem za podmínky nadstandardně dobré komunikace úřadu s odbornou veřejností a Parlamentem lze dosáhnout přijetí řady potřebných a dobrých zákonů. To přeji sobě i nám všem, především však pevné zdraví a dobrou náladu po celý rok.

Reagujte:

Prosím, vyplňte takto * označená pole. Děkuji

Rozsáhlejší texty zasílejte prosím na e-mail cabrnoch@psp.cz