Skutečně potřebujeme státní fond rozvoje moderní medicíny?

Ministryně zdravotnictví připravuje pro jednání ve vládě návrh zákona o Státním fondu rozvoje moderní medicíny. Chtěl bych tímto článkem otevřít diskusi o tom, co naše zdravotnictví skutečně potřebuje a zda je připravovaný návrh opravdu správným řešením.

První otázkou je, co je to moderní medicína a zda její rozvoj v České republice potřebuje podporu. Pojem moderní medicína, ani jeho opak, tedy nemoderní medicína, není definován. Pokud by se někdo ptal, zda praktikujeme v ČR moderní nebo nemoderní medicínu, odpověď by byla spíše intuitivní a jistě by potvrdila, že medicína v ČR je velmi moderní.

Co tedy potřebujeme? Potřebujeme rozvíjet a podporovat vědu v medicíně. Potřebujeme podporovat využívání nejnovějších technologií v diagnostice i léčbě. Potřebujeme rozvíjet vzdělávání zdravotnických pracovníků. Potřebujeme lépe využívat veřejné prostředky, vyčleněné na zdravotnictví. Potřebujeme posílit prevenci a především zájem občana samotného na péči o zdraví.

K žádnému z těchto cílů zřízení speciálního státního fondu nevede.

Rozvoj vědy je dlouhodobě a úspěšně podporován cestou grantů. Nepopírám, že by bylo třeba na podporu vědy věnovat významně větší objem financí, ale rozhodně je správnější k tomu využít již existujících a ověřených cest, než prostředky tříštit mezi grantové agentury a státní fond.

Ve využívání a především dostupnosti nejnovějších diagnostických a léčebných technologií překonala naše zem. zdevastovaná čtyřiceti lety vlády komunistů, během několika prvních let existence veřejného zdravotního pojištění, hlubokou propast mezi námi a vyspělými zeměmi. Dnes jsme již zapomněli na nedostupnost dialýzy, na nemožnost sehnat některé zahraniční léky a podobně. V našich zdravotnických zařízeních nalezneme ty nejmodernější přístroje, v lékárnách ty nejnovější – a tedy i nejdražší – léky. Máme již „pouze“ dva problémy - jak to všechno zaplatit a jak zajistit, aby byly nové nákladné technologie využívány skutečně efektivně. Plně souhlasím, že zde má pomoci stát, ne však prostřednictvím jakéhosi fondu, ale systémově a transparentně správně cílenou investiční dotací státního rozpočtu na jedné straně a skutečně odbornými a argumentačně podpořenými doporučeními stran struktury a kapacit zdravotnických služeb.

Vzdělávání zdravotnických pracovníků je kardinální otázkou, pokud se chceme věnovat „moderní medicíně“. Naše školy jsou tradičně na velmi vysoké úrovni, stejně tak jako učitelé v nich. Pregraduální vzdělávání nepotřebuje žádný fond, ale systémovou podporu státu. Postgraduální vzdělávání potřebuje především nový zákon, který jasně stanoví pravidla hry a otevře cestu ke konkurenci mezi akreditovanými pracovišti a srozumitelně definuje odpovědnosti a kompetence. I postgraduální vzdělávání potřebuje financování, ani zde není však potřeba nesystémový fond. Celoživotní vzdělávání vyžaduje otevřenost ze strany přístupu k tomuto vzdělávání a koordinaci při zajišťování jeho kvality, nejlépe profesními komorami, odbornými společnostmi a dalšími subjekty.

Veřejné prostředky určené na zdravotnictví musí být využívány efektivněji. Státní prostředky směřují do zdravotnictví cestou státního rozpočtu, a to jako přímé dotace a jako platba státu za pojištěnce, za která hradí pojistné stát. Podstatný objem představují soukromé prostředky, vstupující do zdravotnictví prostřednictvím veřejného zdravotního pojištění. Zbývající, jistě nemalý objem financí směřuje do zdravotnictví přímo od občanů, jako přímé platby. Částečně legálně jako tzv. „spoluúčast“, především však nelegálně jako „všimné“ a úplatky.

Cesty k efektivnějšímu využívání těchto prostředků vedou přes správně motivující systém úhrady péče z veřejného zdravotního pojištění a přes správnou míru zainteresování občanů na využívání veřejných prostředků ve zdravotnictví.

Autorka návrhu zákona si evidentně nepoložila otázku, jak pomoci českému zdravotnictví. Zato si položila otázku jak získat větší vliv nad českým zdravotnictvím.

Navrhovaný fond je čímkoli jiným, jen ne fondem moderní medicíny. Stačí se podívat na to, co z něho hodlá paní ministryně hradit: péči o pacienty, kteří jsou více než 14 dnů napojeni na dýchací přístroj v jedné nemocnici a péči, která u jednoho pacienta v jednom zařízení v jednom měsíci přesáhne 2,5 milionů korun (Hospodářské noviny, 10.12.2002). V návrhu není specifikováno, zda se zdravotní péče, uhrazená z prostředků fondu, stane péčí nehrazenou ze zdravotního pojištění nebo zda bude placena dvakrát.

Navrhovaný fond je pokusem získat kontrolu nad nemalým objemem financí a moci o nich bez další kontroly rozhodovat. Je pokusem posílit pokladnu ministra zdravotnictví na úkor veřejných prostředků zdravotního pojištění, fondu národního majetku a státního rozpočtu.

Ministryně zdravotnictví se pokouší odtrhnout významnou část prostředků veřejného zdravotního pojištění, tedy prostředků, které na základě zákona formou pojistného povinně platí občané ze svých příjmů. To je jednoznačný pokus o zestátnění soukromých, či chcete-li veřejných prostředků.
Dále se ministryně pokouší získat kontrolu nad pěti miliardami korun z prostředků Fondu národního majetku. Chce jako úředník vlády rozhodovat o penězích, zcela jasně oddělených od státního rozpočtu právě proto, aby o nich vláda nemohla svévolně rozhodovat.

V neposlední řadě chce ministryně zdravotnictví rozhodovat o významné části prostředků získaných výběrem daní, tedy prostředků státního rozpočtu, o kterých je oprávněna rozhodovat v zákoně o státním rozpočtu nikoli vláda, ale Poslanecká sněmovna.

Příznačné je, jak se bude podle návrhu zákona o využívání takto soustředěných prostředků rozhodovat. Odpověď je jasná – nekontrolovaně. Podrobnosti o činnosti navrhovaného fondu totiž nestanoví zákon, jak bychom snad v duchu „vlády zákona“ mohli očekávat, ale vláda na návrh ministra zdravotnictví. Na prostředky z fondu není právní nárok, tedy pouze fond rozhodne, komu dá a komu ne. Fond je odpovědný za využití prostředků, které rozdělil – není však známo, komu a jak. Fond sice předkládá Poslanecké sněmovně Parlamentu ke schválení návrh rozpočtu a výroční zprávu, návrh zákona však neřeší, co se stane, pokud tyto materiály sněmovnou schváleny nebudou. Fond řídí výbor, jehož předsedou je ze zákona ministr zdravotnictví, který jmenuje také všechny! ostatní členy výboru.

Souhrnně se dá říci, že návrh je tunelem do zdravotního pojištění, výnosů daní a Fondu národního majetku. Tunelem, který umožňuje veřejností nekontrolovatelné svévolné rozhodování ministra zdravotnictví o veřejných prostředcích.

Diskuse o zvláštním fondu, který byl asi nejvýstižněji nazýván fondem nákladné zdravotní péče, probíhá již několik let. Jde o zcela jiný fond s jiným plněním a jiným určením.

Je fakt, že se vyskytují mimořádně nákladní pacienti. Zdravotní péče, která je jim poskytována, představuje nezřídka miliony korun ročně nebo dokonce jednorázově. Je jasné, že takový pacient je pro svou zdravotní pojišťovnu nemalou „zátěží“. Pokud by takoví nákladní pacienti byli rovnoměrně rozptýleni mezi všemi zdravotními pojišťovnami, není problém. pokud se však z nějakého důvodu soustředí u jedné pojišťovny, mohou pro ni znamenat i ohrožení.

Je možné hovořit o jakémsi „fondu solidarity mezi pojišťovnami“. Takový fond, pokud má vůbec vzniknout, musí vzniknout v prostředí veřejného zdravotního pojištění a musí být naprosto transparentní. Zákon by měl maximálně umožnit vznik takového fondu z rozhodnutí zdravotních pojišťoven.

Fond, pokud by vznikl, by měl na základě konsensu mezi pojišťovnami a poskytovateli zdravotní péče a pojištěnci zcela jasně vymezit účely, na které by byl využíván. Jeho využívání by mělo být nárokové. O čerpání prostředků z fondu by měli společně rozhodovat plátci pojistného, pojišťovny a poskytovatelé zdravotní péče.

Je možné uvažovat o zdrojích takového fondu mimo oblast veřejného zdravotního pojištění, vždy to však bude řešení nesystémové, mimořádné a v konečném důsledku špatné (byť se nám všem a zdravotníků zejména vždy líbí, pokud můžeme za zdravotní péči utratit více)

Vládní návrh na zřízení Státního fondu rozvoje moderní medicíny je pokryteckým pokusem o zestátnění první části veřejných prostředků určených na poskytování zdravotní péče. Jeho cílem je umožnit jednomu členovi vlády svévolně a bez další veřejné kontroly rozhodovat o mimořádném objemu peněz, získaných z různých zdrojů.

V naší zemi jsme zvolili systém veřejného zdravotního pojištění, kde pojistné platí občané a jejich zaměstnavatelé. O využití těchto prostředků rozhodují zdravotní pojišťovny řízené správními radami s rovnoprávným zastoupením státu, pojištěnců a plátců pojistného. Je správné posilovat rozhodovací úlohu občana, pojištěnce, toho, kdo celý systém skutečně platí a komu má celý systém sloužit. Rozhodně není správné posilovat rozhodovací úlohu státu, který nemá rozhodující úlohu ani v platbě pojistného, ani v poskytování zdravotní péče, a samozřejmě ani péči nečerpá. Z těchto důvodů je zákon nesprávný, nemůže nalézt podporu a nesmí být ve vládě ani v Parlamentu přijat.

Reagujte:

Prosím, vyplňte takto * označená pole. Děkuji

Rozsáhlejší texty zasílejte prosím na e-mail cabrnoch@psp.cz