Autor: |
MUDr. Milan Cabrnoch, Praha - Žofín,
14. 5. 2002 |
|
Přednáška, Kolokvium VZP ČR |
|
Vážená paní ředitelko,
vážený pane předsedo Poslanecké sněmovny,
dámy a pánové.
Velice si vážím možnosti vystoupit zde jako první v bloku programů
parlamentních politických stran. Mým úkolem je představit programové
principy Občanské demokratické strany v resortu zdravotnictví.
V minulých deseti letech jsem měl možnost sledovat zdravotnictví
jako lékař v nemocnici, jako soukromý lékař, jako úředník ministerstva,
náměstek ministra, jako poslanec či jako člen Správní rady. Ze
všech těchto pozic sleduji četné diskuse, ale současně také neschopnost
prosadit jejich závěry. Dnes jsem pozván jako politik. Toto pozvání
beru jako výzvu, jako hozenou rukavici. Jako výzvu k tomu, abych
vás získal pro prosazení závěrů diskuse do praxe.
Ač se nám podařilo z významné části privatizovat zdravotnictví,
nepodařilo se nám dosud privatizovat zdraví. Všichni stavíme
zdraví na jednu z nejvyšších příček žebříčku hodnot. Ne všichni
vnímáme vlastní zdraví jako svůj soukromý statek a péči o ně
jako svůj úkol. Často se setkávám s vnímáním nemoci konkrétního
občana jako problému společnosti. Problému, který musí společnost
řešit jako veřejný problém a financovat z veřejných prostředků.
Jako zcela iracionální vnímám situaci, kdy se někteří odmítají
spoluúčastnit na péči o své vlastní zdraví. Správně je to přece
tak, že se sám starám o své zdraví a pouze tehdy, kdy již sám
nemohu, spoluúčastní se na této mé péči o mé zdraví další členové
společnosti. Nechceme, aby stát za nás řešil naše zdravotní problémy.
Nechceme, aby státní lékaři zachraňovali naše životy z rozhodnutí
společnosti. O to více si přejeme, aby nám špičkově vzdělaní
a dobře placení lékaři poskytovali kvalitní služby na základě
naší volby a podle našich potřeb.
Nejaktuálnější výzvou současnosti je podle mého názoru hledání
odpovědi na otázku postavení občana - pojištěnce - pacienta -
klienta v systému poskytování zdravotní péče.
Pro Občanskou demokratickou stranu není středem zdravotní péče
ani stát a jeho úředníci, ani pojišťovna a její metodiky, ani
zdravotníci a jejich platy. Tímto středem je konkrétní člověk
- občan - pojištěnec - pacient, jeho zdravotní problémy, a jeho
blízcí, jeho rodina. On zdravotní péči potřebuje, on zdravotní
péči platí a tedy především on a ne stát musí mít jako první
možnost o zdravotní péči rozhodovat a nést za tato rozhodnutí
odpovědnost. Je to totiž vždy jeho nemoc, nikoli nemoc státu
a jeho úředníků. Jsou to totiž vždy jeho peníze, ať jsou vydávány
formou pojistného, nebo formou jinou. Jde totiž vždy o jeho zdraví
a jeho život, především on doplatí na špatné rozhodnutí. V jeho
zájmu je nalézt a dostat kvalitní péči, a proto logicky především
on se bude o kvalitu péče zajímat a on ji bude posuzovat.
Dnes mnohdy rozhodují zdravotníci o svém pacientovi a jeho dalším
osudu. Sám jsem lékař, nemám žádnou pochybnost o tom, že v drtivé
většině rozhodují podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, s
cílem svému pacientovi co nejvíce prospět. Přesto je správné,
aby rozhodoval pacient. Je nepochybné, že znalosti lékaře budou
vždy nesrovnatelné se znalostmi pacienta. To však není žádnou
překážkou k tomu, aby lékař získal důvěru svého pacienta, vysvětlil
mu podstatu jeho nemoci, popsal mu možnosti léčby s jejich šancemi
a riziky a konečně pomohl mu rozhodnout se pro jednu z nich.
Svoboda občana je realizována jako svoboda volby. Již několik
let máme výhodu svobodné volby lékaře a zdravotnického zařízení
i svobodné volby zdravotní pojišťovny. Pojďme se nyní zamyslet
nad tím, zda a jak tyto svobody užíváme.
Abychom mohli uplatnit svobodnou volbu, musíme pro to mít skutečný
důvod. V případě volby zdravotnického zařízení může být důvodem
jeho dostupnost - tedy vzdálenost. Stejně důležité je, zda zařízení
přijímá pacienty a případně s jakými čekacími dobami. Podstatnou
otázkou je kvalita poskytované služby. Obávám se, že posuzování
kvality zdravotní péče je ze strany pacienta skutečně v plenkách.
Cena rozhoduje, pokud volí ten, kdo platí. Přesněji ten, kdo
má zájem na hospodárném využívání prostředků. Obávám se, že takový
subjekt u nás chybí. Zdravotní pojišťovnu bychom měli volit podle
výše pojistného a podle toho, co je za toto pojistné nabízeno.
Stávající právní úprava těmto přirozeným mechanismům volby brání.
Otázka dostupnosti není v prostředí převyšující nabídky zásadní.
Pro to, aby se pacient mohl orientovat ve skutečné kvalitě péče,
nemá informace. Kvalitu tedy posuzuje podle náhradních kriterií
- doba ranního buzení, kvalita stravy či krásné a milé sestřičky.
O cenu se nezajímá nikdo. Pacient nic neplatí - ani nesmí, pojišťovna
nehradí péči, ale paušál - rozpočet, vycházející z rozpočtu minulého.
Rozhodování o volbě zdravotní pojišťovny se díky zákonem stanovenému
jednotnému pojistnému i rozsahu hrazené péče přesouvá do oblasti
bonusů a dárečků. Ve skutečnosti nejčastěji o volbě pojišťovny
rozhoduje lékař, který přesouvá své pacienty k pojišťovně, se
kterou lépe vychází.
Především musím mít informace o svém zdraví či nemoci. Pacient
musí získat úplné informace o svém zdraví. Tyto informace musí
být pacientovi poskytnuty v takové formě, aby mu byly dobře srozumitelné,
aby je mohl při svém rozhodování skutečně použít. Pacient má
mít možnost podle svého rozhodnutí tyto informace odmítnout.
Nemůže být informován proti své vůli. Lékař nemá mít právo informace
svévolně zadržovat a odkládat dobu, kdy pacientovi sdělí pravdu.
Věřím, že je zbytečné zdůrazňovat potřebu důvěry pacienta v lékaře
a potřebu skutečné oboustranné komunikace pacienta a jeho lékaře.
Nedávno jsme se s přáteli zamýšleli nad tím, jak moc je zájem
o alternativní medicínu projevem selhání klasické medicíny právě
v oblasti naslouchání pacientovi.
Aby mohl pacient zvolit zdravotnické zařízení, potřebuje vědět
kde se zařízení nachází a jakou péči poskytuje. Překvapivě často
je obtížné získat i tyto informace. K porovnávání kvality péče
potřebujeme porovnatelná, smysluplná a srozumitelná kriteria.
Tato kritéria, která skutečně bolestivě a nepochopitelně chybí,
musí vyjít z odborné diskuse. O cenu se zajímáme málo. Měli bychom
se zajímat o skutečné náklady, o výši úhrady od pojišťovny i
o výši případné přímé úhrady. Faktem zůstává, že k tomu skutečně
potřebujeme nějaký důvod.
O volbě pojišťovny by měla rozhodovat výše pojistného a rozsah
péče z něho hrazené. Citelně nám chybí legislativní možnost vyměření
různé výše pojistného i různého rozsahu kryté péče. Pojištěnec
často volí a bude volit pojišťovnu podle toho, zda je jím zvolené
zdravotnické zařízení smluvním zařízením dané pojišťovny. Chceme
umožnit, aby se toto kriterium změnilo na otázku, zda péče poskytnutá
mým lékařem mi bude mou pojišťovnou uhrazena. Další programy,
kterými se pojišťovny snaží udržet či získat pojištěnce, hrají
podle mne jen malou roli.
Principiálně je správné, aby každý sám pečoval o své zdraví,
tedy aby si každý sám platil zdravotní péči, kterou potřebuje.
Tuto péči si může platit přímo, nejlépe z peněz, které nemusel
odevzdat ve zbytečně vysokých daní. Častější zřejmě bude platba
za péči prostřednictvím pojištění, ať již povinného nebo jiného.
Je naší povinností stále zdůrazňovat, že solidarita nastupuje
až tehdy, kdy již jsou překročeny mé vlastní možnosti. Podobenství
se zavazadlem: Starší dámě s těžkým kufrem, který neunese, pomáháme;
mladíkovi s jeho aktovkou ne. Je snad někdo, kdo by chtěl, abychom
si všichni vždy pomáhali nést svá velká i malá zavazadla?
Podle našeho názoru je chyba, pokud se solidarita vztahuje na
běžnou, předvídatelnou, banální, levnou péči. Falešná solidarita
přerůstá v plýtvání, pokud z veřejných prostředků platíme to,
co si bezpochyby můžeme každý koupit sám. Takové plýtvání způsobuje
nedostatek zdrojů na úhradu skutečně nákladné, život zachraňující
péče. Na tu se nedostává a ozývá se volání po zvýšení pojistného.
Nejprve musíme zastavit plýtvání.
Pojištěnec má vědět, kolik platí na pojistném. Dnes to neví,
protože za něj platí pojistné někdo jiný. U více jak poloviny
občanů platí pojistné stát. Je těžké přesvědčovat je o tom, že
zdravotní péče není zadarmo. Za zaměstnance platí zaměstnavatel
dvakrát více, než si oni platí sami. Jsme přesvědčeni, že finanční
disciplínu v systému posílí, když bude každý dobře znát výši
pojistného, kterou do systému odevzdává.
Trváme na tom, že se pojištěnec musí dozvědět, za jakou péči,
komu a v jaké výši byly jeho peníze pojišťovnou vyplaceny. Informace
samozřejmě nestačí k tomu, aby pojištěnec kontroloval správnost
těchto výdajů. K tomu je třeba další motivace.
Chceme, aby pojištěnec nejen věděl, za co jsou jeho peníze vydány,
ale aby o tom rozhodoval. Cestou k tomu jsou osobní zdravotní
účty. Na osobní účet pojištěnce bude převedena část prostředků
z jeho pojištění. On s touto částí bude hospodařit, bude mít
prospěch z úspory a podílet se na přečerpání této částky.
Je přirozené, že každý člověk má své představy, cíle, svá očekávání.
Stejně je tomu i při čerpání zdravotních služeb. Prostě to není
tak, že máme všichni stejná těla a všichni si přejeme o ně stejně
pečovat. Je zřejmé, že očekávání některých jsou vyšší, než je
možné zajistit pro každého. Rovnostářství nevede k ničemu jinému
než k přerozdělování nižší úrovně péče.Tak jako jinde i ve zdravotní
péči si lidé najdou cestu k uspokojení svých potřeb a přání.
Je-li možná legální cesta, volí ji většina. Pokud je legální
cesta zablokována, naleznou si všichni cestu ilegální. Zvláště
v posledních letech se častěji objevuje protekce, služba za službu,
zdravotnická zařízení vyžadují sponzorské dárečky a lidé dávají
ponižující úplatky. Chceme s tím rázně skoncovat. Cesta k nápravě
nevede přes přísnější postih úplatkářů, ale přes vytvoření legálních
cest k uspokojení poptávky.
Na prvním místě je vedle dostupnosti a ceny kvalita zdravotní
péče. Kvalitu nezajistí předpisy, příkazy nebo metodické návody.
Kvalitu nezajistí kontroly, revize, komise či pověření odborníci.
Zajištění a trvalé zvyšování kvality lze dosáhnout pouze tehdy,
pokud to bude ve skutečném, nikoli pouze deklarovaném, zájmu
poskytovatele služby. Takový zájem vytvoří konkurenční prostředí.
Kvalita a její trvalé zvyšování musí být podmínkou úspěchu v
konkurenčním prostředí.
Pro rozvoj konkurenčního prostředí jsou nezbytné rovné podmínky
pro všechny. Pro pojišťovny musíme vytvořit jednotnou legislativu
a stejná pravidla hry. Stejná pravidla musí platit pro zdravotnická
zařízení bez ohledu na jejich majitele či zřizovatele. Není možné,
aby byla státní zařízení oproti soukromým zvýhodňována dotacemi
či nevratnými půjčkami. Není možné, aby pro poskytování péče
nebo její úhradu platila jiná kriteria uvnitř nemocnice a jiná
za její zdí. Pro vytvoření rovných podmínek je nezbytné, aby
platba následovala péči. Pacient svou volbou musí rozhodnout
o tom, které zdravotnické zařízení dostane kolik peněz. Nesmí
rozhodovat ani úředník státu, ani úředník pojišťovny.
Budeme podporovat pokračování privatizace. Jsme přesvědčeni,
že nejlepším hospodářem je konkrétní vlastník. Dovede vždy hospodařit
lépe, než stát či obec. Dovede lépe a rychleji reagovat na potřeby
svých klientů. Vývoj v posledních deseti letech vyvrátil jasně
obavy kritiků privatizace. Soukromá zdravotnická zařízení nepřestala
poskytovat péči, privatizace neohrozila ani dostupnost, ani kvalitu
péče. Soukromé nemocnice se nezměnily na hotely ani nepřestaly
poskytovat základní zdravotní péči. Naopak, soukromí poskytovatelé
nejméně tak aktivně jako státní zařízení usilují o možnost poskytovat
péči, usilují o smlouvy s pojišťovnami a úspěšně získávají své
pacienty.
Privatizace je důležitá. Základem však zůstává změna postavení
občana, ať už ho budeme chápat jako člověka, pojištěnce, pacienta
nebo klienta či zákazníka. Jsme přesvědčeni, že pokud napravíme
stávající roli pacienta, otevřeme cestu k nápravě řady dalších
problémů ve zdravotnictví, v systému poskytování zdravotní péče
i v systému její úhrady.
Věřím, že jsem hozenou rukavici zvedl. Na řadu otázek známe
odpověď. Známe řešení řady problémů. Naším úkolem je přesvědčit
o správnosti našich řešení a tato řešení prosadit. Pokládal bych
za úspěch, pokud bych vás získal k tomu, abychom je prosazovali
společně. A o tom, jak se nám to podařilo, si povíme na kolokviu
za deset let.
Děkuji za pozornost, MUDr. Milan Cabrnoch
|