Rozhovor pro časopis Nový venkov

NV: Pane poslanče, náš časopis je věnován především venkovu, obcím a městům a jejich obyvatelům. Jaký je Váš vztah k venkovu?

MC: Můj vztah k venkovu je vztahem k domovu. Jsem venkovan, a byť lékař, jsem založením spíše venkovský hospodář. Není divu, mám to v krvi.

Narodil jsem se v Čáslavi v roce 1962, v srpnu. Dětství a mládí jsem prožil v Kutné Hoře. Jsem velmi silný patriot, své rodné město miluji, mám k němu velmi pevný vztah. Přesto, že do Kutné Hory jezdím velmi často, pokaždé mne procházka kutnohorskými uličkami uklidňuje a naplňuje sílou. Trasa od kostela Matky Boží Na námětí k chrámu Svaté Barbory byla po čtyři roky mou denní cestou na gymnázium a zpět, tou poetickou cestičkou do školy. Již dávno jsem zapomněl na školní povinnosti a starosti, v paměti zůstává pouze ten důvěrně známý pocit cesty mezi přátele, do známého prostředí. Nádherný pohled na kostel Sv. Jakuba, na Vlašský dvůr, Jezuitskou kolej, monument katedrály Sv. Barbory a nad ním budova gymnázia - to byly šťastné roky.

Zásadní vliv na mne měli moji rodiče. Oba pochází ze zemědělských rodin. Oba moji dědečkové byli hospodáři, milovali svou práci, milovali své koně, svá pole. Oba si je pamatuji jako poctivé, pracovité, a na své děti přísné hlavy rodin. Stejný byl můj tatínek, který mi bohužel již dnes nemůže pomáhat s mými problémy. Tatínek byl ročník 1925. Na malé vesnici, kde jeho rodiče hospodařili, prožil krásné dětství. Z jeho vyprávění znám důvěrně setí, žně, sečení obilí i mlátičku rachotící na dvoře. Nespočetně nám ukazoval jako dětem, kde byla která pole, kudy sváželi sklizeň a po kterých schodech jako mladík vynášel pytle s obilím na sýpku. Tatínek prožil také roky, ve kterých jim hospodářství sebrali.Byla to tvrdá a zlá doba, a nelze na ni zapomenout. Z kvetoucího hospodářství se stal traktorová stanice, z dědečka hospodáře kočí v JZD, a namísto hospodaření začalo socialistické ničení. Jsem moc rád, že se táta, byť již jako starý a nemocný pán, dožil návratu demokracie do Čech. Myslím, že již nevěřil tomu, že se toho dožije. S novou silou se pustil do restitucí, s pochopitelnou energií chtěl vrátit vše tak, jak to pamatoval z mládí. Čas je však neúprosný a tak nás tatínek loni opustil. Jeho odkaz však v jeho obu synech zůstává a je naším úkolem předat jej dál našim synům.

Venkovanem jsem i po mamince. Také ona pochází z hospodářství, také její táta miloval koně. Maminka vzpomíná, jak jako malá toužila jezdit s koňmi, jak jako děti milovaly vyjížďky v zimě na saních. I maminka zažila na vlastní kůži komunistickou kolektivizaci. Maminka byla vždy protipólem táty. Táta zcela nekompromisně požadoval, abychom byli s bratrem vždy nejlepší, vždy stoprocentní. Jasně odhaloval a nemilosrdně kritizoval každou chybu a jen opravdu výjimečně chválil. Laskavá maminka nás chránila, hladila a těšila, foukala nám naše klukovské i chlapské bolístky a chválila každý náš úspěch. Byť to zní jako fráze, pro oba naše rodiče jsme s bratrem a s našimi dětmi skutečným smyslem života. Moc si toho vážím.

NV: Vidím, že v rodině máte opravdu pevný základ. Sám jste lékařem, Váš bratr také. Jaký máte vztah k venkovu dnes?

MC: Celé mládí jsme byli vedeni k práci. K práci ve škole, při studiu, a také k práci doma. Naše rodina vždy trpěla násilným přerušením hospodaření našich rodičů. Oba vyrostli v rodině zemědělského hospodáře a byli, zvláště potom starší tatínek, vedeni k tomu, aby i oni v životě hospodařili v zemědělství. Komunisté a kolektivizace vytrhly tyto dvě selské děti z vesnice, vyhnaly je z hospodářství, a oni skončili ve městě jako úředníci. Tatínek celý život pracoval jako úředník ve výkupu, maminku život v roce 62 zavál do Čedoku a tak se věnuje cestovnímu ruchu.

Naši rodiče nikdy nepřestali tíhnout k hospodářství. A tak jsme každý pátek odpoledne odjížděli na chalupu, kde jsme seli, sázeli, sekali, sklízeli, řezali, ryli a orali. Díky tomu oba s bratrem víme, o čem to je - jak se dnes s oblibou říká. Umíme vzít do ruky rýč, kosu či vidle, ale i pilu a kladivo. Přesto, že dnes již na práci v hospodářství (bohužel) nemáme čas, věřím, že se nám to nikdy neztratí.

Pokud mi to dovolí čas, snažím se trávit i já se svou rodinou alespoň některé víkendy na naší chalupě. I já se snažím vést děti k tomu, aby se kromě braní naučily i dávat aby věděly, kolik práce vyžaduje vypěstování okurek či jahod nebo sklízení jablek či ořechů.

Trávím hodně času v Praze. Přesto jsem stále venkovanem. Myslím, že je nás i v Praze hodně.

NV: Jste dětským lékařem. Co Vás přivedlo k politice?

MC: Vystudoval jsem fakultu dětského lékařství University Karlovy v Praze. Promoval jsem v roce 1986. Po ukončení studia jsem nastoupil jako lékaře na dětské oddělení nemocnice v Kolíně.
V Kolíně jsem pracoval až do roku 1994 a Kolín se stal mým bydlištěm.Byl jsem zástupcem primáře dětského oddělení a věnoval jsem se především problematice novorozenců a nedonošených dětí. Kolínské dětské bylo a je na velmi dobré úrovni, dělá se tam stále poctivá medicína, okresní nemocnice má své pevné místo. Byla to hezká práce a moc rád na ni, na všechny spolupracovníky a pacienty vzpomínám.

V roce 1994 jsem přijal nabídku mého bývalého kolegy doktora Luďka Rubáše, který v té době byl ministrem zdravotnictví, a odešel z nemocnice pracovat na ministerstvo. Nebylo to lehké rozhodnutí, možná jedno z nejtěžších v mém dosavadním životě. Po celkem osmnácti letech studia a osmi letech práce není jednoduché medicínu opustit, zvláště pokud vás to baví tak, jak to bavilo mne. Ale výzva, kterou jsem dostal, byla také velká. V roce 94 teprve začínala reforma zdravotnictví. Ze socialistického, průměrného a neosobního zdravotnického úřadu se mělo stát svobodné, vyspělé evropské zdravotnictví, s obrovskými možnostmi rozvoje, zdravotnictví pro pacienty i pro zdravotníky. začínalo zdravotní pojištění, vytvářely se základy vztahů, které se rozvíjí i dnes. Byla velmi lákavé být u toho.
Ani tohoto svého rozhodnutí jsem nikdy nelitoval. Byly to mimořádně zajímavé čtyři roky. Hodně jsem se toho naučil o úřadu, o zdravotnictví, o zdravotním pojištění, i o legislativě, politice, prostě o životě. Setkal jsme se s mnoha mimořádně zajímavými lidmi, kterých si velmi vážím.

V roce 1995 jsem se stal členem Občanské demokratické strany. Se principy a programem ODS jsem se ztotožňoval vždy, v tuto dobu jsem se rozhodl zapojit se aktivně do práce v politice. Přiznávám, že jsem neměl ambici se politikou zabývat jako hlavním zaměstnáním - ale člověk míní, život mění.

V roce 1998, tedy v roce, kdy poté, co část dosavadních poslanců za ODS díky neukojeným osobním ambicím způsobila pád zatím poslední pravicové vlády v České republice, jsem byl osloven svými přáteli v ODS v Kolíně, zda bych kandidoval do voleb do Poslanecké sněmovny. Nemohl a ani nechtěl jsem odmítnout. V té době byly volební preference ODS kolem 11% a se zvolením jsem nepočítal. Leč vše se změnilo a od roku 1998 jsem poslancem. V roce 2002 jsem byl zvolen podruhé - té podpory si vážím ještě více, než v roce 1998, protože znamená, že naši voliči ocenili práci v prvních čtyřech letech.

NV: Ve sněmovně jste zařazen ve Výboru pro sociální politiku a zdravotnictví. Čemu se vlastně věnujete?

MC: Máte pravdu. Již v roce 1998 jsem se stal členem výboru, v jehož náplni je sociální politika a zdravotnictví. Byl jsem také zvolen místopředsedou tohoto výboru. Náplní práce výboru je problematika, která se dotýká setsakra osobně každého občana České republiky.

V oblasti sociální politiky se zabýváme zákony, které se týkají sociální péče, sociální pomoci, pracovního práva a souvisejících oblastí. V oblasti zdravotnictví jsou nosnými tématy zdravotní péče, zdravotní pojištění, ochrana veřejného zdraví či léky a zdravotní prostředky. Je to rozsáhlá a pestrá problematika, je velmi zajímavá. Asi každý dnes ví, že v oblasti sociální a zdravotní probíhají četné názorové spory, že tato oblast je také oblastí velkých společenských problémů. Reforma sociálního systému, důchodového systému, úrazového pojištění, zdravotního pojištění a zdravotnictví - to jsou témata, která nechybí ani v jednom deníku či týdeníku. Tyto oblasti také spotřebovávají zcela bezkonkurenčně největší podíl veřejných financí.

NV: Vy se však věnujete spíš zdravotní než sociální politice. Vyplývá to z Vaší profese?

MC: Ano i ne. Občanská demokratická strana má v každém výboru několik poslanců, a proto si může dovolit ten luxus, že se někteří poslanci věnují užší problematice. Já jsem jeden těch několika, kteří často vystupují jak na výboru, tak ve sněmovně, k návrhům zákonů z oblasti zdravotnictví, to je pravda. Nepopírám, že je mi tato oblast skutečně blízká, velmi dobře ji znám a vyjadřovat se k ní je pro mne mnohem snadnější než například k bezpečnostní politice či k ochraně rostlin.

Na druhou stranu musím však zdůraznit, že zákony jsou v klubu ODS projednávány všemi poslanci,.Každý se může k návrhu zákona vyjádřit, a zvláště v sociální oblasti a zdravotnictví se také poslanci zhusta vyjadřují, a mnohdy mají velmi rozdílné názory. Pro efektivní práci klubu je však třeba vybrat jednoho či dva, kteří reprodukují názor klubu ve výboru a na chůzi sněmovny. A tak se také já velmi často vyjadřuji k zákonům z oblasti sociální, ale například i dopravy, obrany, zemědělství či zahraniční politiky.

Tímto způsobem samozřejmě nikoho z našich kolegů neomezujeme v jeho názorech. Každý může vždy zastávat svůj názor a zcela samozřejmě jej vyjadřovat i podle něho hlasovat - to je zcela zásadní pravidlo. Pochopitelně však dáváme přednost dohodě, konsensu. Během jednání klubu i jindy se já osobně snažím přesvědčit své kolegy o správnosti mého názoru. %Často se mi to daří, ale někdy musím přiznat, že správnější pohled na věc má některý z mých kolegů. Rozhodně nepokládám za chybu svůj názor v takovém případě opravit.

NV: Co důležitého podle Vás bylo projednáváno ze sociální oblasti?

MC: Ta těch pět a půl roku, ve kterých jsem byl poslance, byly projednány a přijaty desítky zákonů ze sociální oblasti. Musím přiznat, že většinou z nich velkou radost nemám, také jsem opoziční poslanec. Nevadí mi, že vláda prosadila svůj názor, to vůbec ne. Vadí mi ale, jaký ten názor je. Vládne nám sociální demokracie, levice má ve sněmovně většinu a podle toho se také vytváří naše legislativa, a to nejen v sociální oblasti. Naše zákony se podle mého názoru příliš snaží o popsání každého kroku našeho občanského a společenského života. Stále více v naší společnosti vítězí myšlenka na to, že vše je třeba uzákonit, na vše je třeba mít příkaz nebo zákaz, vládní nařízení, vyhlášku, odpovědného úředníka, kontrolora a inspektora, který hlídá úředníka a kontrolora, aby dodržovali pravidla hry.

Výsledkem této iluze je legislativní smršť, sněmovna projednává desítky zákonů měsíčně, máme tisíce zákonů a desetitisíce podzákonných norem - nařízení a vyhlášek. Podle mne se v tom už nikdo nevyzná, ani právníci, kteří se aplikací zákonů živí, ani úředníci, kteří by podle nich měli pracovat. Natož potom obyčejný člověk, který přece nechce studovat každý den několik zákonů, ale normálně pracovat a žít a mít jistotu, že jeho práva jsou hájena.

Legislativní guláš, který vznikl, je ideálním prostředím pro mnoho chyb a nešvarů. Občan se v zákonech nevyzná a nenajde nikoho, kdo by mu se zárukou vysvětlil, jak se má správně zachovat. Úředníci si vykládají zákony tak, jak jim to vyhovuje - vždy naleznou více možností, jak zákon vyložit. Právníci hledají pro každou situaci takový právní výklad, který se hodí do krámu jejich klientovi. Nepřehledné právo vede k obtížné vymahatelnosti - každý víme,jak dlouho trvá domoci se svého práva a jak je to někdy komplikované, a také někdy nemožné. A tak bují byrokracie, korupce bezpráví.

Některé zákony ze sociální oblasti posilují neúměrně práva zaměstnanců vůči právům zaměstnavatelů. Zvyšují náklady na pracovní sílu, snižují konkurenceschopnost našich podniků. To vede k nárůstu nezaměstnanosti a poklesu nabídky pracovních příležitostí.

Příliš rozsáhlá sociální podpora snižuje zájem občanů usilovat o vlastní úspěch. Když společnost deklaruje, že se o všechny méně úspěšné postará tak, aby se jim žilo stejně dobře jako těm úspěšným,zní a vypadá to krásně a velmi humánně. Ale zdání klame a lesk je jen na povrchu. Ve skutečnosti v tomto příliš solidárním prostředí klesá snaha řady občanů o dosažení úspěchu. Mladí pochybují o tom, že se vyplatí učit se a studovat - vždyť jejich starším kamarádům, kteří jsou na podpoře, se daří stejně dobře jako těm, kteří byli ve škole pilní, pracovali na sobě a našli si zaměstnání. Starší pochybují o tom, zda se vyplatí změnit si kvalifikaci a hledat si práci, když úřady tak ochotně vyplácí podpory, a něco se bokem také dá přivydělat. A nejspokojenějších je těch několik procent našich spoluobčanů, kteří jako v každé společnosti vlastně ani pracovat nechtějí.

NV: Jaké vidíte řešení?

MC: Je to velmi jednoduché. Lidem se prostě musí vyplatit být vzdělaný, dobře vyučený, pracovitý, poctivý a odpovědný, a nevyplatit být nevzdělaný, líný, nepoctivý a neodpovědný. Každý jsme manažerem vlastního úspěchu a viníkem vlastního neúspěchu. Platí - pomož si sám a bude ti pomoženo. Každý se musí snažit sám, musí usilovat o to, aby v sobě nabídl společnosti to, co je pro společnost prospěšné, aby nabídl to, co ostatní potřebují. Bude úspěšný. Pokud bude čekat, že se o něho postará někdo jiný, bude čekat dlouho a marně.

V sociální oblasti musí platit jeden z principů prosazovaných ODS - solidarita odpovědných. Solidarita je krásnou a velmi lidskou vlastností, každý z nás jí má kus v sobě. Být solidární, pomáhat potřebným, je povznášející pocit. Všimněte si ale, prosím, že takto lze hovořit pouze o solidaritě dobrovolné. Solidarita vynucovaná, nedobrovolná, je chápána úplně jinak, a to negativně.

Když postavíme svět, ve kterém všichni úspěšní hodně odevzdávají a všichni neúspěšní hodně dostávají, dojde k velmi zajímavému a nepěknému jevu - ti šikovní pochopí, že je snazší dostávat než odevzdávat. A tak namísto soutěže o to, kdo bude úspěšný v produkci a dokáže nejvíc vytvořit, bude probíhat soutěž o to, kdo je šikovnější a úspěšnější v získávání dávek, podpor a dotací - a ten se bude mít nejlépe. Myslím, že je již dnes vhodná chvíle podívat se kolem sebe a zamyslet se nad touto myšlenkou - možná právě ve svém okolí najdete někoho šikovného, komu se dobře žije na podpoře nebo kdo nabízí, že umí získat dotace třeba z evropských fondů…

NV: Pojďme ke zdravotnictví. Co nám, pane poslanče a doktore, řeknete k současnému českému zdravotnictví?

MC: Tak to je výzva k dalším pěti rozhovorům. Ale vážně. Musím začít tím, co možná někoho překvapí,a to pochvalou. Naše zdravotnictví je jednou z mála oblastí, kde byla změna po listopadu 1989 velmi úspěšná a velmi viditelná. Socialistické zdravotnictví plné byrokracie, korupce, zdravotnictví, ve kterém byl pacient nevítaným „obtěžovatelem“ a lékař tím, kdo je povinen pečovat o zdraví lidu, se během několika málo let změnilo na zdravotnictví, které snese srovnání s vyspělými evropskými zeměmi.
Zkusme si vzpomenout, že nebylo možné zvolit si lékaře, že nebyly dostupné někdy i základní léky (například Brufen se pašoval…). Občan prostě patřil svému obvodnímu či závodnímu lékaři a spadal do své nemocnice, a hotovo. V tom systému se nedařilo dobře ani zdravotníkům, ani pacientům. V roce 1992 zahájilo činnost zdravotní pojištění, během několika let přešla většina ambulantních lékařů „do soukroma“ a kvalita zdravotní péče se ohromnou rychlostí zlepšila.

Bohužel s příchodem sociálně demokratické vlády se rozvoj zdravotnictví zastavil. Reforma nepokračovala, protože se mnozí levicoví politice nemohou smířit s vývojem po listopadu 89. Zastavila se privatizace, namísto ní vláda nařídila ve zdravotnictví platy vyšší, než si zdravotnictví mohlo dovolit - začala doba zadlužování. Vláda přikázala pojišťovnám,a by platily nemocnicím více, než vybírají na pojistném - začaly se zadlužovat i pojišťovny. Soukromí lékaři se zadlužují tím, že neinvestují do rozvoje svých ordinací - na to pochopitelně doplácí pacient, který nedostane tak dobrou péči, jak by mohl dostat. Nemocnice se zadlužují tím, že neplatí svým dodavatelům. Dodavatelé trpělivě dodávají dál a čekají, že státu nakonec nezbude nic jiného než dluhy zalepit - a začínáme od nuly znovu. Pojišťovny se zadlužují tím, že měsíc co měsíc opožďují platby zdravotníkům. Všichni volají na vládu, aby situaci řešila. Vláda bohužel slyší špatně, a tak namísto klidných a věcných upozorňování na rodící se problémy slyší až zoufalý křik o pomoc. Vyhodí tedy záchranné kruhy, a vůbec se nezabývá tím, proč topící se zdravotnictví vlastně do té vody spadlo.

NV: Jaké je Vaše řešení pro zdravotnictví, kde je naděje?

MC: Vyřešení problémů zdravotnictví není jednoduché. Vlastně se o to pokouší všechny země, které znám. Všude, kam přijedete, nebo s kým hovoříte, právě probíhá reforma ve zdravotnictví.

Moje naděje jsou lidé, občané, pacienti a pojištěnci. Věřím tomu, že lidé jsou chytří, rozumní, a že se dovedou správně rozhodovat. A to i v tak složitých věcech, jako je zdravotní péče. Lidé musí mít právo se rozhodovat, musí mít informace, podle kterých se rozhodnout a musí mít z čeho vybírat. Nepochybuji o tom, že si vyberou to, co je pro ně nejlepší - vždyť jde o jejich zdraví a životy.

Zdravotní služby jsou služby jako každé jiné, a jakékoli jejich tabuizování nebo vyčleňování je chybou. Musíme vytvářet takové zdravotnictví, které bude na vysoké úrovni kvality, dostupné každému občanovi, a které nebude plýtvat. Jsem si jist, že nejlepší způsob, jak zvyšovat kvalitu, je otevřená konkurence. nejlepším kontrolorem je ve zdravotnictví pacient. Dostupnost zajistí především dobře fungující základní zdravotní pojištění, vhodně doplnění komerčním připojištěním. Dejme občanu právo kontrolovat, právo rozhodovat, dejme mu i podíl na odpovědnosti, a nemusíme nikomu násilím zavírat ordinace či nemocnice a přikazovat, co má a nesmí pacientům nabízet.

Věřím prostě v lidi, jejich přirozenou inteligenci a odpovědnost.