Otázky Časopisu českých lékárníků

Jaké zásadní připomínky máte k předkládanému zákonu o způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání a jaké k části řešící výkon povolání lékárníků?

Vládní návrh je výsledkem ukvapené a nepromyšlené práce a obsahuje velké množství chyb. Jeho přijetí by způsobilo ve zdravotnictví velké problémy s dopadem především na pacienty - občany.
Chci současně zdůraznit, že zákon o způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání je třeba přijmout. Proto jsme ani ve sněmovně nenavrhovali zamítnutí tohoto návrhu, byť je skutečně špatný, ale pouze jeho vrácení k přepracování. Proto také nyní intenzivně pracujeme na pozměňovacích návrzích, které by alespoň ty největší chyby odstranily. Pokud se podaří odstranit nepřijatelné chyby, zákon podpořím.

Moje zásadní připomínky jsou:

1) Návrh zákona nebyl řádně projednán před jeho předložením vládě a následně Parlamentu. Připomínkové řízení se v praxi nekonalo. Na návrh zákona tato absence měla velký vliv, návrh je nekvalitní a obsahuje zcela zbytečné chyby.

2) Návrh zákona bez odůvodnění opouští dříve v minulých návrzích zákona projednávaných v Parlamentu konsensuálně přijímané principy.

3) Návrh zákona obsahuje řadu nedefinovaných nebo nejasně definovaných pojmů. V praxi bude z tohoto důvodu takový zákon velmi obtížně použitelný, jeho užívání si vynutí řadu výkladů a podmíní řadu sporů.

4) Návrh zákona zcela nepřijatelně stanoví na více místech nerovné podmínky pro zaměstnance na straně jedné a osoby samostatně výdělečně činné na straně druhé.

5) Velkou chybou zákona je, že neobsahuje podstatné a důležité věci, ale ponechává jejich stanovení v pravomoci exekutivy, tedy vlády nebo ministra. Příkladem je například výčet základních specializačních oborů a stanovení minimální délky přípravy v nich, které ve všech předcházejících návrzích obsaženy byly a tomto vládním návrhu zcela nepochopitelně chybí.

6) Zcela nepřijatelné je omezování dalšího vzdělávání tzv. „dostatečnou společenskou poptávkou“. Typicky nejasný pojem bez měřitelného obsahu pouze dává prostor k „úřednímu rozhodování“, vede ke korupci a ve svém důsledku pouze omezuje vzdělávání.

7) Návrh zákona staví zaměstnance do podřízeného postavení zaměstnavatelům, když umožňuje přihlásit se k specializačnímu vzdělávání pouze prostřednictvím zaměstnavatele, a na druhé straně ukládá zaměstnavateli povinnost nést všechny náklady spojené se specializačním vzděláváním jeho zaměstnance. I toto opatření nemůže vést k ničemu jinému než k omezování dalšího vzdělávání.

8) Závažným problémem přechodu mezi stávajícím stavem a stavem po přijetí návrhu zákona je princip, podle kterého by všichni lékaři, kteří nemají druhou atestaci, ztratili způsobilost k samostatnému výkonu povolání. Tento evidentní nesmysl by tvrdě dopadl na celý soukromý sektor a především na pacienty.
Tolik hlavní připomínky, podrobnosti lze nalézt na www.cabrnoch.cz.
Výlučně lékárníků se z celého zákona týká, nemýlím-li se, pouze jeden paragraf, ke kterému mám následující připomínku (nikoli zásadní): Vyžadování specializované způsobilosti farmaceuta k samostatnému výkonu povolání. Toto ustanovení svým způsobem znevýhodňuje české farmaceuty vůči jejich kolegům z členských států EU.

V té souvislosti nás zajímají i Vaše názory na činnost profesních komor. Domníváte se, že jejich současné pravomoci odpovídají účelu, ke kterému byly zřízeny? Které kompetence podle Vašeho názoru profesním komorám nepřísluší?

Zřejmě se mne chcete zeptat, které kompetence z těch, které dnes zákon č. 220 České národní rady ze dne 8. května 1991 o České lékařské komoře, České stomatologické komoře a České lékárnické komoře profesním komorám ve zdravotnictví dává, těmto komorám podle mého názoru nepřísluší.
Podle mého názoru profesním komorám přísluší dbát, aby členové komor vykonávali své povolání odborně, v souladu s jeho etikou a způsobem stanoveným zákony a řády komor. Myslím, že se doposud ne vždy komorám daří tuto svou úlohu plnit.

Nový zákon o způsobilosti k výkonu zdravotnických povolání velmi pravděpodobně, a podle mne naprosto správně, zbaví komory odpovědnosti za to, aby zaručovaly odbornost svých členů a potvrzovaly splnění podmínek k výkonu lékařského, stomatologického a lékárnického povolání.

Je evidentně správné, aby profesní komory posuzovaly a hájily práva a profesní zájmy svých členů, stejně tak jako i profesní čest svých členů. Problém v praxi nastává, pokud komora hájí zájmy některých svých členů více, než zájmy jiných svých členů, nebo dokonce vystupuje proti zájmům některých svých členů. Taková situace potom zcela zákonitě ústí v snahu opustit takovou komoru a v požadavek nevázat členství v takové komoře s právem vykonávat své povolání.

Pochopitelně nemám vůbec nic proto tomu, aby komora vedla seznam svých členů, samozřejmě při plném respektování povinností plynoucích z pravidel pro ochranu osobních údajů.

Právo komory účastnit se jednání při tvorbě sazebníků lékařských výkonů, při tvorbě cen léků, léčivých přípravků a sazebníků ostatních služeb poskytovaných lékárnami, musí být podle mne předmětem velmi podrobné a kritické diskuse. Je zřejmé, že otázky cen souvisí spíše s problematikou podnikání ve zdravotnictví, a v tom případě jsou k takovým jednáním podle mne kompetentní spíše organizace sdružující podnikatele, než profesní komory.

Kádrová politika komorám podle mého názoru ze zákona nepřísluší. Nemám nic proti tomu, aby ten, kdo organizuje výběrové řízení, případně rozhoduje o obsazení určité funkce, přizval k tomuto rozhodování komoru. Dokonce to pokládám za velmi vhodné a praktické. Nesouhlasím však s tím, aby takové právo bylo komoře dáno zákonem, tedy účastnit se výběrových řízení při obsazování vedoucích míst ve zdravotnictví.

Právo komory stanovovat podmínky k výkonu soukromé praxe svých členů a k výkonu funkce odborných zástupců podle zvláštního předpisu a vedoucích lékařů a primářů v nestátních zdravotnických zařízeních je podle mne zcela nepatřičné. Soukromá praxe je podnikáním jako takovým a rozhodovat o vstupu do podnikání může a má podle mne pouze stát. Stejně tak pravidla, podle kterých může lékař vykonávat určitou funkci ve zdravotnickém zařízení, by mělo stanovit toto zařízení, jistě s výhodou na základě doporučení státu a při respektování zákona. Velmi podporuji, aby se komory účastnily na přípravě těchto pravidel, ale vydávat tato pravidla nemá profesní organizace, ale stát.

Komora má bezpochyby řešit stížnosti na výkon povolání svých členů. Jsem přesvědčen, že se má komora podílet a na řešení stížností ne výkon povolání svých nečlenů. Dokonce jsem přesvědčen, že komora má být aktivní při zjišťování profesních pochybení i při předcházení jim. V té souvislosti má komora jistě i právo uplatňovat disciplinární pravomoc směrem ke svým členů, případně i navrhovat příslušným orgánům opatření směrem k nečlenům.

Profesní komora má jistě právo vyžadovat od svých členů doklady spojené s výkonem povolání.
Mezi práva profesní komory bezpochyby patří právo vyjadřovat se k podmínkám a způsobu dalšího vzdělávání lékařů, stomatologů a lékárníků. Jsem přesvědčen, že komora má mít právo účastnit se přímo přípravy legislativních předpisů v této oblasti a má mít právo na to, aby odpovědný státní orgán vždy řádně a se zdůvodněním vypořádal všechny připomínky komory k navrhované legislativě.

Nemám nic proti tomu, aby komora měla právo účastnit se provádění specializačních zkoušek, byť je nepochybné, že zkoušení je v pravomoci státu.

Závazná stanoviska k odborným problémům poskytování zdravotní péče a ve zdravotnickém výzkumu by komory podle mne neměly vydávat, ale navrhovat příslušnému orgánu veřejné správy.

V případě, že by zákon jejich pravomoci omezil, kdo by např. vedl registry lékařů a lékárníků? Bude to státní správa?

Pokud by byla přijata změna zákona ve smyslu „omezení“ pravomocí profesních komor ve zdravotnictví, jistě nebude kardinálním problémem vedení registrů. To je pouze technický problém a omezovat své vidění na něj je skutečně simplexní. Vést registr může s nadsázkou kdokoli, podstatné je, k čemu jej bude využívat.

Osobně bych raději hovořil o revizi kompetencí komor, než o jejich omezení. Existuje řada oblastí, především v oblasti etiky zdravotní péče, v oblasti kontroly kvality poskytované zdravotní péče, v celoživotním vzdělávání, ale i v dalších oblastech, ve kterých by měly být podle mne kompetence profesních komor posíleny.

Především je potřeba usilovat o navrácení skutečné prestiže profesním komorám. Nemyslím prestiže dosažené útočením a agresivitou, prestiže obávaného křiklouna, ale prestiže úctyhodné stavovské organizace, ve které je být členem poctou, nikoli nevítanou povinností.

Možná není od věci připomenout, že ve vládním návrhu zákona o způsobilosti… vede registr ministerstvo zdravotnictví.

Co soudíte o činnosti České lékárnické komory?

Českou lékárnickou komoru jako i ostatní profesní komory chovám ve velké vážnosti. Pokládám je za nedílnou součást naší společnosti. Moje dosavadní zkušenosti s Českou lékárnickou komorou a jejími představiteli, když pominu některá velmi kontroverzní vyjádření tiskového mluvčího, jsou velmi pozitivní.
Českou lékárnickou komoru odlišuje především od České lékařské komory fakt, že zastupuje poměrně sourodou skupiny zdravotníků s poměrně shodnými zájmy a podobnými problémy. To je jistě výhoda.
Českou lékárnickou komoru i ostatní profesní komory čeká hodně práce, a to jak při přípravě a po vstupu do Evropské unie, tak především při dlouho odkládaném řešení problémů českého zdravotnictví. Do této práce chci popřát komoře i všem jejím členům hodně síly.

Vzhledem k blížícím se vánocům mi dovolte, abych využil příležitosti a popřál všem čtenářům Časopisu českých lékárníků především hodně zdraví a osobní spokojenosti, a hodně úspěchů v opravdu nelehké a odpovědné práci.