Odpovědi na otázky Zdravotnických novin

1) Má ODS zdravotní komisi?

Ano. Vznikla už někdy v roce 1996, kdy Občanská demokratická strana zřídila řadu odborných komisí. Pracuje v ní kolem třiceti lidí, pracuje ve standardním režimu. Schází se přibližně jedenkrát za čtvrt roku. Kromě přípravy volebního programu projednává návrhy zákonů, předkládané ve sněmovně, vypracovává k nim svá stanoviska. A pochopitelně se věnuje všem aktuálním otázkám rezortu. V současné době se zejména zabývá zdravotní politikou krajů z pohledu ODS. Je asi zbytečné připomínat, že jsme byli proti vytvoření krajů a že jsme varovali před chaosem, který vznikne, protože tato záležitost nebyla připravena. Nicméně kraje vznikly, mají svou zodpovědnost a většinu krajů řídí kromě toho hejtmané zvolení za ODS. Takže tato problematika je v centru našeho zájmu. Tím spíše, že spolupráce s vládou je velmi obtížná. Ta ani náhodou nedává najevo, jakým způsobem chce předávat kompetence krajům a v jakých termínech. To samé platí o ministerstvu zdravotnictví a jeho záměrech, například pokud jde o předávání nemocnic do pravomoci krajů. Myslím si ale, že jak stát, tak i kraj by měly zasahovat do zdravotnictví tím nejmenším možným způsobem, jen v nezbytné míře. Jsem přesvědčen, že systém zdravotnictví může docela dobře fungovat bez toho, že by byl neustále kontrolován úředníky, že by byl řízen soustavou stovek metodických pokynů a příkazů. Zkušenost napovídá o tom, že úřední příkazy brání přirozenému vývoji věcí. Zdravotníci nemají jiný cíl, než poskytovat kvalitní zdravotní péči a samozřejmě také dobře zaplacenou. Na začátku října se sejde naše komise, abychom analyzovali materiály, které by měly sloužit jako podklad pro vypracování volebního programu pro zdravotnictví. Nemyslím si, že budeme publikovat nějaký rozsáhlý materiál typu Mackovy koncepce.

2) Co bude základem tohoto programu?

Naše zásady zdravotní politiky se léta nemění. Klademe důraz na prevenci, na zodpovědnost každého jednotlivce ze společnosti a rodiny za své zdraví a zdraví svých blízkých, na informovanost pacientů, na posílení jejich práva rozhodovat se o sobě samém. Chceme, aby pacient nechodil za lékařem a nepožadoval od něj, aby se o něj postaral, ale aby chodil za lékařem a požadoval od něj pomoc, aby se sám o sebe dobře postaral. Klademe důraz na nebránění podnikání ve zdravotnictví. Jsme totiž přesvědčeni, že soukromí poskytovatelé zdravotní péče mohou poskytovat tuto péči neméně dobře než stát a že cesta privatizace je cestou k odstranění řady nešvarů a problémů zdravotnictví.

3) Jak byste zhodnotil z hlediska zdravotnictví období po listopadu 1989?

Zmíněné období je zcela jistě obrovským převratem v celé společnosti. Považuji za obrovský úspěch, že byl poměrně brzy zřízen systém veřejného zdravotního pojištění, že bylo velmi rychle a razantně odděleno financování zdravotnictví od státního rozpočtu a že velmi brzy proběhla první vlna privatizace. V jejím důsledku se místo několika desítek OÚNZů objevily tisíce ba desetitisíce zdravotnických zařízení a určitě se tím podstatně zlepšila kvalita a dostupnost péče. Díky tomuto revolučnímu zlomu se tady během několika málo let, možná i měsíců, objevily nejmodernější technologie, léky, zmizely pořadníky, čekací doby, ale na druhé straně je třeba říci, že se také významně zvýšily náklady na péči. Rychle se vyrovnala mezera existující mezi socialistickým zdravotnictvím bývalé ČSSR a zdravotnictvím ve vyspělém světě. Dnes je úroveň zdravotní péče poskytované u nás srovnatelná se západní Evropou, s vyspělým světem. Jsou sice bohatší země, které si mohou dovolit více monitorů a přístrojů, ale na základě svých vlastních zkušeností z cest po západních státech mohu konstatovat, ze pokud jde o vlastní péči poskytovanou našimi lékaři a zdravotními sestrami, jsme velmi dobře srovnatelní se standardními pracovišti ve vyspělých státech světa. Přesto ale tvrdím, že jsme mohli být ještě dále.

4) Co tomu podle vás zabránilo?

Problémy nastaly za poslední koaliční vlády nazývané obvykle Klausovou. Polovina jejích členů byla totiž z jiných stran než z ODS. Došlo k určitému zbrždění vývoje. Existovaly obavy z přílišné radikálnosti. Takže došlo ke zpomalení v privatizaci, ve vývoji úhradového systému a také v legislativě. K fatálnímu zlomu došlo podle mne v roce 1997, kdy byl kromě jiného přijat zákon č. 48 o veřejném zdravotním pojištění. Podepsaly se na něm silně osobnosti místopředsedy vlády Vladimíra Špidly, poslanců Evy Fischerové a Josefa Janečka. Měl být jen dočasným řešením, platí však dodnes. Principy obsažené v tomto zákoně brání do jisté míry rozvoji zdravotnictví. Nejde jen o nemožnost podílet se na úhradě kvalitnější péče, připomínám mimo jiné tolik medializované oční čočky. Myslím tím i zavedení systému dohodovacího řízení, ve kterém má poslední slovo stát, zhacení realizace první úspěšné fáze výběrových řízení v segmentu akutní lůžkové péče. Na sklonku roku 1997 ještě bývalý ministr zdravotnictví Jan Stráský předložil do parlamentu v podstatě novou filozofii zdravotnické legislativy. Byl to zákon o zdravotní péči a zákon o zdravotním pojištění, které byly dobrým východiskem pro další postup. Přišly ale události z listopadu roku 1997, parlament přerušil svojí volební periodu a zákony zůstaly ležet zamítnuty v poslanecké sněmovně. V tu chvíli se vlastně vše zablokovalo.

5) Takže poslední sociálně demokratická vláda už mnoho dělat nemohla.

To jsem neřekl. Naopak tři roky sociálně demokratické vlády považuji z pohledu zdravotnické legislativy za ztracené. Musím ale přiznat, že některé zákony byly přijaty, například o lázeňství, o léku, o zdravotnických prostředcích, o ochraně veřejného zdraví, tedy zákony, které nemají tak silný politický náboj. I v parlamentu byl odveden kus dobré práce. Ale pokud jde o základní kodexové zákony byli jsme jen několikrát ročně svědky krátkých přestřelek v poslanecké sněmovně a pak zamítnutí jejich návrhů. Teď budeme zřejmě svědky posledního pokusu této vlády prosadit něco významného v základní legislativě. Vláda však už rezignovala na předložení návrhu nového zákona o veřejném zdravotním pojištění. Z nových návrhů považuji za téměř neprůchodné zákony o zdravotní péči a o zdravotnických zařízeních a jejich provozování. I když jejich poslední verzi neznám, z předchozí přímo čouhala paternalistická role státu. Myslím si, že budeme velmi bedlivě vážit, abychom pod tlakem tvrzení, že tyto zákony urgentně potřebujeme, nepřijali nakonec polovičatá řešení. Nemůžeme si dovolit kompromis, který by znamenal záhy tyto zákony opravovat. Musíme přijmout čisté a čitelné zákony, které by platily dalších 10 až 20 let. Pokud jde o návrh zákona o transplantacích, domnívám se, že po diskuzi, která by upravila míru role státu v organizaci vedení registrů dárců a příjemců orgánů, má dobrou naději projít.

6) Co byste označil za hlavní chyby sociálně demokratické vlády?

O chybách druhých se snadno mluví. Myslím si, že základní chybou tohoto kabinetu byla rezignace na změnu, a tím i určitým způsobem na volební program sociální demokracie, absence tahu na bránu a spíše opečovávání rezortu zdravotnictví ve stavu, ve kterém je. Druhá a podle mého názoru velmi významná chyba, jejíž důsledky se povlečou se systémem dlouhou dobu, je nekoncepční preference lékařů zaměstnanců státních nemocnic. Přeji každému lékaři, aby byl dobře zaplacen. Ale řešení, kdy jsou zvyšovány mzdy celoplošně, bez rozdílu kvality lékaře, to patří do minulosti. Nejsme všichni stejně dobří. Pak je třeba také diskutovat o potřebnosti zaměstnaneckých míst, o potřebnosti nebo nepotřebnosti existujících kapacit, je třeba mít odpovědně zajištěny zdroje na navýšení mezd. Jinak to vede k tomu, čeho jsme svědky, že vláda svými rozhodnutími ovlivňuje strukturu výdajů veřejného zdravotního pojištění. Bohužel má k tomu zákonnou kompetenci a činí tak ve prospěch lůžkových a tedy převážně státních zdravotnických zařízení a v neprospěch ambulantních a tedy převážně privátních zařízení. Tím konzervuje stávající nevyhovující stav, brzdí rozvoj směrem, kterým by se mělo zdravotnictví ubírat a to je přesun od nákladné nemocniční péče, k levnější a efektivnější ambulantní, tedy přesun ze státních zdravotnických zařízení do privátu. Podle mého názoru jde v podstatě o skrytou korupci lékařů zaměstnanců. A je jen zbytečné připomínat, že bohužel na rozhodnutí ministra má velký vliv Lékařský odborový klub zastoupený též ve vedení České lékařské komory. Není pak divu, že ČLK zastupuje jen velmi nevyváženě zájmy soukromých lékařů, neboť zájmy lékařů zaměstnanců státních nemocnic považuje za prioritní. Pan ministr dělá chybu, když tolik naslouchá lékařům odborářům a naopak jen málo pozornosti věnuje soukromým lékařům.

7) Co by udělala ODS pro zdravotnictví, kdyby se nyní dostala do vlády?

Těžko mohu mluvit za ODS. Mohu jen říci, co bych si já přál, aby ODS udělala. Myslím si, že první věc, o které je nezbytné diskutovat a zkusit jí prosadit, je změna ústavy. Konkrétně toho podle mého přesvědčení nesmyslného ustanovení o nároku občana na bezplatnou zdravotní péči. V tom jsme raritou. Vše ostatní je vlastně obcházení tohoto problému. Přece dovedeme nalézt odvahu říci, že každý občan má nárok na dostupnou a kvalitní péči, ale snad se dokážeme zbavit onoho slůvka bezplatná. Tím nechci říci, že by naším programem bylo, aby si lidé najednou začali platit za zdravotní péči. To v žádném případě, toho se nikdo nemusí obávat. Všichni ale víme, že v systému využívání veřejného zdravotního pojištění je celá řada mezer, kudy peníze utíkají a já jsem přesvědčen, že tím, kdo nejlépe dokáže zbytečné vyhazování peněz ohlídat, je sám pacient. Můžeme si snad říci z očí do očí, že jsou oblasti, ve kterých je možné žádat od každého z nás, aby se na nesmírných nákladech podílel. Každý si může zaplatit Paralen, drobnou jednoduchou péči s cílem, aby v solidárním balíku bylo více prostředků na nejdražší a náročné léčby - na transplantace, léčby infarktů, onkologických onemocnění, na ortopedické operace.
V žádném případě nechceme systém solidárního zdravotního pojištění rušit nebo omezovat.

8) Co dalšího byste si přál?

Aby stát méně mluvil do hospodaření veřejného zdravotního pojištění, aby to nebyl stát, kdo bude určovat ceny, ale aby ceny skutečně určovali poskytovatelé zdravotní péče a pojišťovny, aby to byly pojišťovny, které nesou odpovědnost za počet zdravotnických zařízení, s kterými budou mít smlouvu a za to, že jejich pojištěnci budou mít dostupnou kvalitní zdravotní péči. Takže by měla být výběrová řízení organizovaná pojišťovnami a zdravotníky. Státu by do toho nemělo být de facto nic. A také bych si přál, abychom pokračovali v privatizaci. Nedávno na jednom semináři jsem vyslechl revoluční názor, nad kterým stále uvažuji, že vlastně není důvod, aby jakékoli zdravotnické zařízení bylo státní. V první vlně by asi nešlo o privatizaci velkých fakultních nemocnic. Připomenu ale, že historie posledních let ukázala, že se nepotvrzuje obava, vytvářená v této společnosti levicovými silami, že každý soukromník je vlastně podvodník, že každý podnikatel je tak trochu lump, že když se nějaké zařízení zprivatizuje, začne svým pacientům poskytovat méně než zařízení státní. Opak je pravdou. Zkušenosti posledních let potvrzují, že žádná z privatizovaných nemocnic se nestala luxusním hotelem a neopustila své pacienty. Naopak o ně pečuje neméně dobře než nemocnice státní. Žádný z lékařů, který se v ambulantní péči privatizoval, nezhoršil svůj přístup k pacientům, nezavřel svou ordinaci a neudělal z ní bar nebo prodejnu.

9) Několikrát jste naznačil, že byste omezil zásahy státu. Jakou funkci by tedy mělo sehrávat ministerstvo zdravotnictví?

Úkolů ministerstva jako správního úřadu je mnoho. Já si ale myslím, že za situace, kdy neustále přebudováváme legislativu, kdy není stále dokončena, by jeho první a hlavní role měla být právě role legislativní. Ministr by měl seskupit tým, který by dokázal připravit věcně a legislativně technicky správné zákony. Ale ještě důležitější je, aby tento tým uměl zákony vysvětlit veřejnosti a zákonodárným orgánům a ty pak návrhy zákonů prosadily a schválily. Víme totiž, že mnoho zákonů skončilo na špatném pochopení nebo na dvou třech scestným komentářích, které ovlivnily veřejnost. Jako příklad uvedu diskusi o gate keepingu, o koordinační roli praktických lékařů. Pan ministr Fišer použil několik nešťastně zvolených argumentů a prezident České lékařské komory, který zřejmě dobře nepochopil navrhovaný princip, se postavil proti němu. Během několika dnů veřejné mínění odsoudilo tento návrh.
Další rolí ministerstva by měla být role metodického vedoucího. Jsou totiž určitě věci, které, pokud nemají zákonnou úpravu, potřebují své metodické doporučení, které sjednocuje postupy a nabízí cestu řešení.

10) Ministerstvo by podle vás nemělo zasahovat do tvorby sítě?

Síť je zaklínadlo. Nikdo vlastně neví, o čem je. Já si myslím, že role ministerstva v tomto smyslu by měla spočívat ve vykonávání zodpovědnosti státu, tedy v zajištění dostupné a kvalitní péče. Aby byla kvalitní, je třeba, aby ji prováděli kvalitní tedy vzdělaní lidé. Ministerstvo by nemělo vzdělávat, ale jeho nezastupitelnou úlohou by mělo být udělování onoho kulatého razítka, které rozhoduje o tom, že je člověk zdravotnický pracovník, který může poskytovat zdravotní péči. Ministerstvo neboli stát by měl mít hlavní slovo při přezkušování a ověřování kvality, i když se na tom podílejí i jiné organizace - například komory a odborné společnosti. Ale zmíněné razítko by mělo být státní.
Pokud jde o kvalitu zařízení, na to je tu proces registrace. Ale mělo by být opět úlohou státu dávat razítko, že jde o zdravotnické zařízení, které může poskytovat zdravotní péči. Ministerstvo by také podle mého názoru mělo iniciovat veřejnou diskusi, jejíž cílem by bylo vypracování zákona nebo přílohy zákona, která by stanovila základní kritéria dostupnosti péče. To je věc veskrze veřejná, a tak by o ní měla rozhodovat také veřejnost pochopitelně na základě mezinárodních i našich zkušeností a epidemiologických informací, na základě velmi přesného zmapování, které máme díky zdravotním pojišťovnám. O tzv. síti a tom, kdo do ní bude zařazen,by se však nemělo rozhodovat od stolu ministerského úředníka.